Osamělý pátky
V pátek večer to na mě padá nejčastěji. Sedím doma, píšu si se svýma kamarádama z Čech a většina z nich někde je a baví se. A i když třeba odepisují a přesto mi věnují pozornost, začne mě štvát, že nemůžu bejt venku s nima. Že tu sedim sama v bytě a koukám z okna. Chybí mi ta základna lidí, chybí mi možnost jít kdykoliv s někym někam ven. Chybí mi večery, kdy můžu na všechno okolo zapomenout a jen se smát. Mohla bych chodit ven tady, jasně, že jo, ale tahle myšlenka mě vždy dovede k tomu, že tady ty lidi nemám. Mám tu pár kamarádů z práce a tak, ale pokud nemáme nějakou oslavu tam, tak málokdy s někym vyrazím ven jentak. Protože ono se takový kamarádství tvoří dlouho, chce to čas a já nechci bejt vlezlá a obtěžovat je svojí osamělostí. Přišla jsem sem jako cizinec do jejich zaběhlých životů a jsem to jen já, kdo buduje od začátku. Není to jako když přijdete na školu a všichni jste tam noví, všichni jste v tom spolu a tak vás to stmelí. Já jsem tu sama na sebe a já jediná potř...