Osamělý pátky

V pátek večer to na mě padá nejčastěji. Sedím doma, píšu si se svýma kamarádama z Čech a většina z nich někde je a baví se. A i když třeba odepisují a přesto mi věnují pozornost, začne mě štvát, že nemůžu bejt venku s nima. Že tu sedim sama v bytě a koukám z okna.

Chybí mi ta základna lidí, chybí mi možnost jít kdykoliv s někym někam ven. Chybí mi večery, kdy můžu na všechno okolo zapomenout a jen se smát.

Mohla bych chodit ven tady, jasně, že jo, ale tahle myšlenka mě vždy dovede k tomu, že tady ty lidi nemám. Mám tu pár kamarádů z práce a tak, ale pokud nemáme nějakou oslavu tam, tak málokdy s někym vyrazím ven jentak. Protože ono se takový kamarádství tvoří dlouho, chce to čas a já nechci bejt vlezlá a obtěžovat je svojí osamělostí.

Přišla jsem sem jako cizinec do jejich zaběhlých životů a jsem to jen já, kdo buduje od začátku. Není to jako když přijdete na školu a všichni jste tam noví, všichni jste v tom spolu a tak vás to stmelí. Já jsem tu sama na sebe a já jediná potřebuju všechny ty kontakty teprve navázat.

Není to tak, že bych tu byla pořád smutná a nešťastná. Lidi, co tu mám okolo sebe jsou fakt hodně skvělí. Nasměju se s nima, jsou přátelští a nevyčleňují mě. Jsou to přesně lidi, který teď do života potřebuju. Ale přece jen to není uplně easy to všechno budovat.

Občas mám strach, že mi to potrvá tak dlouho, že než si tady svou základnu lidí vybuduju, tak se budu stěhovat zpátky a budu to tu v nejlepším zase opouštět. Na to jsem přeborník. Achjo.

Tak kdyby ještě přece někdo chtěl říct, že jsem se odstěhovala z Čech, tak jsem za vodou, tak si vzpomeňte, že to může být občas taky dost osamělý.

Peace.