Mirušák zase píše

V pátek večer to na mě padá nejčastěji. Sedím doma, píšu si se svýma kamarádama z Čech a většina z nich někde je a baví se. A i když třeba odepisují a přesto mi věnují pozornost, začne mě štvát, že nemůžu bejt venku s nima. Že tu sedim sama v bytě a koukám z okna. Chybí mi ta základna lidí, chybí mi možnost jít kdykoliv s někym někam ven. Chybí mi večery, kdy můžu na všechno okolo zapomenout a jen se smát. Mohla bych chodit ven tady, jasně, že jo, ale tahle myšlenka mě vždy dovede k tomu, že tady ty lidi nemám. Mám tu pár kamarádů z práce a tak, ale pokud nemáme nějakou oslavu tam, tak málokdy s někym vyrazím ven jentak. Protože ono se takový kamarádství tvoří dlouho, chce to čas a já nechci bejt vlezlá a obtěžovat je svojí osamělostí. Přišla jsem sem jako cizinec do jejich zaběhlých životů a jsem to jen já, kdo buduje od začátku. Není to jako když přijdete na školu a všichni jste tam noví, všichni jste v tom spolu a tak vás to stmelí. Já jsem tu sama na sebe a já jediná potř...

Taky si pamatujete na svoje pubertální léta, kdy jste dychtili po tom, mít s někym konkrétnim kontakt, ale nechtěli jste mu napsat první? A stalo se vám to někdy i v pětadvaceti? Já asi nikdy nevyrostu, ale upřímně pořád sama sebe občas překvapuju. V jednu chvíli si připadám děsně dospělá, jak to mám v hlavě srovnaný a život víceméně pod kontrolou a pak se sama sobě divím, jak juvenilně se dokáže moje vědomí chovat . Ona dálka neni jednoduchá, o tom už jsem psala a určitě ještě někdy budu. S některýma lidma se udržuje kontakt líp a s někym hůř, o jiných zjistíte, že už do vašeho života nepatří, ale to nevadí, tak to prostě je. Někdy se stane, že váš nejlepší kámoš si najde konečně přítelkyni, která nemá v hlavě vydlabáno a začne zapomínat na svoji starou nejlepší kámošku, která je teď 600 km daleko. Ale to je taky v pořádku, já se občas připomenu. Navíc oba víme, že i když zrovna mlčíme, tak tu ten druhej pořád je, táhnem to dlouho, známe to. Jiný lidi s váma udržujou random ...

Možná jsem zase jediná nebo jedna z mála, kdo tohle řeší, kdo na tím přemýšlí. Protože já prostě přemýšlím pořád a hodně . Měla jsem ve svym krátkym životě pár vztahů, některý dlouhý a vážný a některý kratší a nezávazný. Každej ten vztah mi něco přinesl. Paradoxem je, že ty kratší vám nakonec dají toho víc. Alespoň v mym případě to tak bylo. Nicméně, před svým nynějším vztahem jsem měla dva jiný dlouhý vztahy a přesto, že druhý z nich byl dvakrát delší než ten první, připadá mi teď zpětně ten první tak nějak opravdovější a víc z lásky . Byla to taková ta první náctiletá láska a ještě dneska se chvěju, když si na to vzpomenu. Je to ten člověk, se kterým zažíváte většinu věcí poprvé. Dva mladí naivní lidi, tak hezky zamilovaný a i když to nemá bejt napořád , je to jedna z nejhezčích věcí, kterou člověk v životě zažije, když má štěstí. Teď nemám na mysli tu první lásku, kterou zažijete ve škole/školce, to má jinej rozměr, ale spíš první vztah. Bylo mi 17 a chodila jsem s klukem, k...

Myslím, že tenhle článek opět píšu s křížkem po funuse. Ten čas, kdy se mi tohle téma v hlavě prohánělo dennodenně provázené spouští emocí, už totiž dávno pominul, ale i přesto mám potřebu ze sebe ještě nějaký ty plky dostat. Chci totiž mluvit o mezilidských vztazích , o tom, jak jsou děsně důležitý a jak utvářejí většinu našeho života. Myslím si totiž, že mezilidské vztahy jsou něco, na čem v životě úplně nejvíc záleží. Kromě toho, že nejdřív si musíte vybudovat vztah sami k sobě, to je ten nejtěžší a nejdůležitější úkol , strašně záleží, jaký lidi máte v životě okolo sebe a jaký s nima máte vztahy. To totiž zásadně ovlivňuje to, jak váš život bude vypadat a jak se v něm budete cítit. Nebo já si to aspoň tak myslím po všech svých zkušenostech. Říká se, že člověk je průměr svých pěti nejbližších lidí. To bych úplně neřekla , ale rozhodně to, jaké lidi vídáte, říká hodně o vás samotných a nezanedbatelně vás to formuje, ať chcete nebo ne. To jak myslí lidi okolo vás, ovlivňuje vaše m...

Několik týdnů se už pohupuju v takovym zvláštnim zen-like stavu, že je to prostě podezřelý a říkám si, že bych si o tom měla napsat. Možná hudba, kterou jsem si pustila k psaní tohohle článku to přesně vystihuje - pěknej akustickej jarní folk . A možná je to právě jaro, co mě dělá takhle zenovou. Protože já miluju jaro, jaro je moje nejoblíbenější. A i když jsou v mém životě pořád škraloupy, které se mi nelíbí, tak už cítím, že můžu být v klidu, že už bude brzo všechno v pořádku. Nevím, jak se to všechno stane, ale vím, že se to stane. A to je podle mě klíč. Třeba pořád nemám žádný financování na svůj doktorát, takže pořád nevím, co se mnou po dokončení magistra bude. A to je za měsíc a půl. Haha. Ale kecám, když řikám, že to nevím. Vím, že to bude dobré. Ono se to stipendium objeví, možná právě hned potom, co už budu před nadacema moci mávat svým magisterským diplomem a možná se taky vyloupne úplně odjinud. Ale já už vím, že je to blízko. Pořád mám na krku několik '...

Víte, co je nejtěžší na tom, sebrat si svejch 5 švestek a odstěhovat se od všech svých blízkých stovky kilometrů daleko do jiné země? Jste na všechno sami. Na štěstí i na smutek. Jasně sociální sítě, videohovory a všechny tyhle vymoženosti vás můžou dneska s lidmi spojit, ale nikdy to nebude, jako když se prostě seberete a jdete spontánně okamžitě ven. Nemůžete se prostě sebrat a jít sdílet svoji radost s pivem v ruce na náplavku nebo zapít svůj žal do Milé Tchýně. Můžete jim vylejt svoje srdíčko ve zprávách, ale nikdy vám to nedá ten pocit, jako když je máte blízko. I když tu pro vás jsou a snaží se vás povzbudit, stejně ve výsledku sedíš v bytě v cizí zemi sama, koukáš z okna a roníš slzy. Protože tohle všechno stálo hromadu úsilí a energie, abych se sem dostala. A to nemluvím jen o mentálních rozpoloženích, který člověk musí překonat v hlavě, ale taky o všech těch překážkách, který stály na cestě sem a musely se překonat činy. A že jich nebylo málo. Myslím, že moc nepřeh...

Obecně mi psaní ve šťastných obdobích většinou moc nejde. Moji silnou stránkou je především stěžovat si. Haha. Ale jak pokořit slabiny jinak než to prostě zkoušet? A tak jsem tady se svým happy postem. Musím se přiznat, že když se mi vrátila moje blaženost a láska k životu, v první chvíli jsem si uvědomila, že už jsem vlastně ani nevěděla, jaký je to pocit. A co si budeme, je to zatraceně skvělej pocit. Neznamená to, že můj život je dokonalej, všechno jde jako po drátkách a je to skvělý. Není. Já jsem ještě pořád nezvládla dokončit můj megalomanskej projekt v Praze. Momentálně na mě z diáře křičí deadline na manuscript a i přesto, že ještě pořád intenzivně pracuju na tomhle všem, jsem k tomu začala chodit do laborky v Německu a učím se nové věci. Takže si jako obvykle svůj vlastní život moc neulehčuju, ale koho to ještě překvapuje? Důležitý pro mě je, že i když si toho jako obvykle nakládám na svá bedra dost, dávám si pozor, abych to nepřeháněla moc. Když já bych chtěla vždyc...