Mirušák zase píše

Už se to blíží. Už je to na dosah. Už jen kousek a budu mít zase život . Budu zase moct dělat všechny ty malý i velký věci, který na životě miluju. Celou tu dobu, kdy jsem už pár měsíců - každý den celý den - nedělala nic jiného než pracovala, to byla moje hlavní motivace. Co všechno budu dělat, až budu volná. Až bude tohle peklo za mnou a já budu moct se svým časem zase nakládat rozmanitě. Půjdu plavat. Půjdu na kafe s kamarádem a i s jiným a půjdu se všema. Na drink, ach. Půjdu se s někým jentak poflakovat po městě nebo po okolí. Naplánuju výlet. Naplánuju i větší cestu. Budu mazlit svýho kluka. Budu se věnovat němčině. Budu se dál učit programovat. Budu se učit to všechno, co chci ovládat a znát. Budu číst. Budu zase běhat, budu lézt, budu chodit ven s mým psem, budu dělat všechno, co mě zrovna napadne! Když pojedu k rodičům a prarodičům, nebudu už pracovat, ale budu s nima pít kafe nebo víno. Nebo dělat něco na tý naší farmě, ale nebudu pracovat na těch svých veledůležitý...

Znáte takový ty řeči, že kluci nebrečej, velký holky taky nebrečej a vlastně, kdo brečí je ufňukánek. A stejně všichni brečíme. A kdo říká, že ne, tak kecá. Já vlastně brečim dost. Poslední dobou jsem takovej labila , že natahuju i když v televizi vidim nějakou rádoby láskyplnou scénu, která není dojemná ani zdánlivě. Ale to je ta úsměvná část. Ale moje psycho hysteráky už tak moc úsměvný nejsou. Kdo o mě trochu ví, tak už si musel všimnout, že prožívám poslední měsíce trochu osobní peklíčko. Ví to, protože se tím netajím a netajím se tím proto, že to k životu patří. Tak proč bych o tom měla mlčet a tvářit se,že muj život je dokonalej, když není, že ano. Ničí není. Buď to začne tím, že mi někdo hodí pod nohy nějaký klacky a mě to nasere, protože už jsem na tom mizerně dost. A nasere mě to proto, že je to pravděpodobně někdo, kdo je z mého pekla  částečně vinen a měl by se spíš snažit pomoci. Ale to by byl svět ideální. A to není. Nebo mi něco nejde a nej...