Mirušák zase píše

Nemůžu to zastavit. A vlastně ani nevím, jestli mi to vadí. Až na tu permanentní únavu, který se nemůžu zbavit. Nejde se z ní vyspat ani nic. Prostě je tady. Pořád. Ta mi teda docela vadí. Můj mozek se koncem minulýho roku naučil pracovat na 135%. Po následným pádu jsem zpomalila. Momentálně je můj výkon asi na 75%, což je prostě jen následek toho, že práce je furt hodně a zbavit se svý závislosti na práci nemůžu ze dne na den. Nejdřív jsem se zastavila uplně a to bolelo , tak jsem to zase rozběhla. Jen už si dávám pozor, abych to už tak nepřehnala. Jako právě vloni. Chci přece hledat balanc, že jo. A pořád taky chci dosáhnout svých cílů. Snažím se. Asi pro tyhle moje pochody nebude mít moc lidí pochopení. Občas si připadám jako magor. ''Ahoj, jsem Miruš, ještě mi neni ani 25 a už jsem vyhořelej workoholik.'' Tak to si gratuluju. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem tím prošla teď - mlaďoučká, blboučká . Zaprvé se můžu poučit ze svých chyb takhle hned na...

Tak to nevyšlo. Udělala jsem všechno, obětovala jsem všechno, investovala jsem všechno. A ono to nevyšlo . Chápete to? Jak je tohle možný? Já jsem do dneška žila v představě, že když člověk pro něco tvrdě dře a opravdu se tý práci odevzdá, tak neexistuje šance, že by nedosáhl, čeho se snaží dosáhnout. A ono se to děje. A je to osud nebo nespravedlnost? Nebo je to obojí? Já nějak žiju v tom, že Everything happens for a reason , ale občas je těžký ten důvod najít. Když jsem neuspěla před půl rokem, brala jsem to hystericky špatně, ale dávalo mi to smysl. Časově to do sebe perfektně zapadalo. Teď jsem selhala podruhé a nedává to smysl vůbec žádnej. Nejenže mám sebelítostivej pocit, že si za tu tvrdou práci tenhle neúspěch vůbec nezasloužím, ale k tomu nevidim, jedinej důvod, proč musim ztratit další půlrok života čekáním, co se mnou teda jako bude . Dobré je, že to aspoň nemělo tak zdrcující následky, jaké jsem očekávala. Zatím to vypadá, že mi nic neuteče, že se vše jen o p...