Až budu volná

Už se to blíží. Už je to na dosah. Už jen kousek a budu mít zase život. Budu zase moct dělat všechny ty malý i velký věci, který na životě miluju.

Celou tu dobu, kdy jsem už pár měsíců - každý den celý den - nedělala nic jiného než pracovala, to byla moje hlavní motivace. Co všechno budu dělat, až budu volná. Až bude tohle peklo za mnou a já budu moct se svým časem zase nakládat rozmanitě.

Půjdu plavat. Půjdu na kafe s kamarádem a i s jiným a půjdu se všema. Na drink, ach. Půjdu se s někým jentak poflakovat po městě nebo po okolí. Naplánuju výlet. Naplánuju i větší cestu. Budu mazlit svýho kluka. Budu se věnovat němčině. Budu se dál učit programovat. Budu se učit to všechno, co chci ovládat a znát. Budu číst. Budu zase běhat, budu lézt, budu chodit ven s mým psem, budu dělat všechno, co mě zrovna napadne!

Když pojedu k rodičům a prarodičům, nebudu už pracovat, ale budu s nima pít kafe nebo víno. Nebo dělat něco na tý naší farmě, ale nebudu pracovat na těch svých veledůležitých věcech jako je to teď. Prostě čas u rodiny bude patřit rodině. Fanfáry prosím! Konečně.

Možná tenhle článek nemá hlavu ani patu, ale mně to smysl dává. Třeba se najde někdo další, lehounce pomatenej, kdo to bude číst a řekne si, že dobrý.

Mně je to fuk, já se těším. Těším se, až budu dělat zase spontánní věci, uskutečňovat sebemenší pitomosti, co se mi zrodí v hlavě, tady a teď. Budu zase taková, jakou jsem se našla, když jsem se sebrala z rozchodu s někým, kdo mě vyždímal. Budu zase já a můj skvělej život. A bude to ještě lepší.

To, že náš čas je vzácnej, jsem si uvědomila už dávno. Ale tohle pekelný období mi pomohlo pochopit, jak moc je důležitý ho dostatečně vyplňovat tím, co máme na životě rádi. O čem by to jinak bylo?

Být tady a teď je víc než klišé. Je potřeba vnímat to všechno. Ale to je trochu odkloněné téma.

Práce je super a práce mě naplňuje. Ale práce není všechno. Věděla jsem to už předtím, ale teď to i cítím. Až budu zase volná, dám tomu už konečně ten balanc.

YOLO