Brečet se smí

Znáte takový ty řeči, že kluci nebrečej, velký holky taky nebrečej a vlastně, kdo brečí je ufňukánek. A stejně všichni brečíme. A kdo říká, že ne, tak kecá.

Já vlastně brečim dost. Poslední dobou jsem takovej labila, že natahuju i když v televizi vidim nějakou rádoby láskyplnou scénu, která není dojemná ani zdánlivě. Ale to je ta úsměvná část.

Ale moje psycho hysteráky už tak moc úsměvný nejsou. Kdo o mě trochu ví, tak už si musel všimnout, že prožívám poslední měsíce trochu osobní peklíčko. Ví to, protože se tím netajím a netajím se tím proto, že to k životu patří. Tak proč bych o tom měla mlčet a tvářit se,že muj život je dokonalej, když není, že ano. Ničí není.

Buď to začne tím, že mi někdo hodí pod nohy nějaký klacky a mě to nasere, protože už jsem na tom mizerně dost. A nasere mě to proto, že je to pravděpodobně někdo, kdo je z mého pekla  částečně vinen a měl by se spíš snažit pomoci. Ale to by byl svět ideální. A to není.

Nebo mi něco nejde a nejde mi to dýl a začne mi to uzlovat nervy. A pak se rozbrečim protože "Proč se mi tohle sakra děje a nemůže mi jít prostě někdy něco normálně?!"

A nebo se mě někdo zeptá, jak mi to jde. A to mě vždycky popadají děsný úzkosti a nechci o tom mluvit. Ale většinou to stejně všechno dotyčnému řeknu, protože mám od přírody potřebu sdělovat lidem svoje problémy. No a tak se v tom hezky porejpám, že jo a dopadne to tak, že se zas hezky polituju a přijde na mě ten pláč. Mimochodem otázka, jak mi to jde, mě sice hrozně drtí, ale když se lidi nezeptají, tak jsem zas uražená, že jim na mě nezáleží, takže zase moc nevim, co chci. What a surprise! Možná se ptejte místo na pokrok v práci spíš, jak se cítím. O pocitech já mluvím ráda i o těch špatných, utřídím si tím myšlenky a je to pro mě taková terapie. Dík.

Po jedné z těchto pohnutek na mě přijde takovej low stav, kdy se snažím vyhnat negativní a úzkostlivý myšlenky, ale moc mi to nejde. Tak se s tim obyčejně někomu vyleju a začnu u toho brečet. Pak začnu brečet hystericky a nejde s tím nic dělat. Trvá to hodinu až několik. A pak se zklidním, ještě jsem nějakou chvíli jenom low a pak se mi vrací energie. Jakoby mi spadl z hrudi obří šutr a mám zase pocit, že jsem silnější a zvládnu všechno na světě. A zase se mi s těma blbýma myšlenkama pracuje nějak líp a jsem nějakou dobu v pohodě. Záleží na okolnostech, momentálně mám tyhle stavy průměrně tak jednou za týden a jinak jsem strong woman, soustředím se na cíl a strachy nechávám stranou.

Takže brečet se smí, protože to pomáhá, ulevuje a nakopává.

Jeden by řekl, že jsem lítostivá, jak prase. A jsem i nejsem. Obecně vždy hledám chybu u sebe a stavím na tom, že jaký si to člověk udělá takový to má a můžeme si za všechno sami. Ale na druhou stranu být na sebe pořád tvrdá mě právě dostává do těchto ouzkejch, protože i sami k sobě se musíme chovat ohleduplně. A sem tam se politovat člověku uleví a dodá sílu dál bojovat. A okolnosti někdy neovlivníte. Polituju se, že to není fér, když se tak moc snažím a dělám vše nejlíp, jak dokážu a pak v sobě najdu uznání, že toho zvládám fakt hodně a motivuje mě to k tomu se nevzdávat. Protože já se přece nevzdávám, já jsem byla vždycky bojovník.

Be strong.