A co teď?

Tak to nevyšlo. Udělala jsem všechno, obětovala jsem všechno, investovala jsem všechno. A ono to nevyšlo. Chápete to? Jak je tohle možný?

Já jsem do dneška žila v představě, že když člověk pro něco tvrdě dře a opravdu se tý práci odevzdá, tak neexistuje šance, že by nedosáhl, čeho se snaží dosáhnout. A ono se to děje.

A je to osud nebo nespravedlnost? Nebo je to obojí?

Já nějak žiju v tom, že Everything happens for a reason, ale občas je těžký ten důvod najít.

Když jsem neuspěla před půl rokem, brala jsem to hystericky špatně, ale dávalo mi to smysl. Časově to do sebe perfektně zapadalo. Teď jsem selhala podruhé a nedává to smysl vůbec žádnej. Nejenže mám sebelítostivej pocit, že si za tu tvrdou práci tenhle neúspěch vůbec nezasloužím, ale k tomu nevidim, jedinej důvod, proč musim ztratit další půlrok života čekáním, co se mnou teda jako bude.

Dobré je, že to aspoň nemělo tak zdrcující následky, jaké jsem očekávala. Zatím to vypadá, že mi nic neuteče, že se vše jen o pár měsíců opozdí. Ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš. A já ještě chvíli asi nemám kam přeskakovat.

Občas nepotřebuješ vědět ten důvod, proč se to děje. Musíš prostě jen důvěřovat, že to tak má bejt. Ten důvod se ukáže snad časem. Ale co když je to znamení, že touhle cestou vůbec jít nemám? Co když to, že já jsem svoji úlohu zvládla, ale selhalo to na všech možných okolnostech, který jsem nemohla ovlivnit, má znamenat, že tohle není moje cesta?

Jenže já vlastně ani nevím, jakou jinou cestou bych se případně chtěla vydat. Vždycky jsem byla taková. Nastavila jsem si v hlavě cíl a za tím jsem šla. Nikdy jsem nebrala v úvahu, že je tu možnost, že to nevyjde. A pokud jsem si to nerozmyslela já sama, vždycky to vyšlo. Nikdy předtím mě neodradil neúspěch. Tak proč by mě měl odradit teď? Jen proto, že to je znovu ten stejný neúspěch? Nebo snad proto, že moje odhodlanost a tvrdá práce nepřinesla očekávané výsledky?

Při těchto úvahách mi vždycky v hlavě vyskakujou jména jako Bill Gates, Steve Jobs nebo Elon Musk. Lidi, co dokázali velký věci, ale tisíckrát předtím selhali. Nenechali se odradit neúspěchy.

Tak jak má pak člověk poznat, že se mu vesmír/Bůh/whatever snaží naznačit, že tudy ne, ať se budu snažit jakkoliv nebo že je to jen zkouška odolnosti, jestli tohle opravdu chci?

To je hloupá otázka. Když to chci, tak bych za tím přece měla jít. A já to chci hodně. Ale co když to chci jen proto, že nevím, co jiného bych měla chtít? Jsem vůbec normální?

Tak si tady tak plandám v neurčitu a snažím se konat kroky, které mě přiblíží k mému cíli. Není toho moc, co teď můžu dělat. A možná, že to je právě to, co teď potřebuju. Čas o tom všem přemýšlet, protože jsem ho předtím neměla. Přemýšlet o tom, jakým směrem se mi ubírá život.

Jenže jsem unavená. Jsem unavená z toho, co mám za sebou. Můj mozek začal konečně brzdit a já jsem jak přejetá parním válcem, neschopná ničeho, nepoužitelná. Mám před sebou i v hlavě najednou hrozně prázdno, až mě to děsí. Plandám, ale teď už mám čas si uvědomit, že plandám a není to dobrej pocit.

Jsem unavená ze všech deadlinů a kroků vedle. A z přemýšlení o tom, jestli jsou to kroky vedle. Jestli jsem mohla udělat něco líp nebo jinak. Ale má to smysl, když nemám stroj času?

Nothing.