Mozek v běhu

Nemůžu to zastavit. A vlastně ani nevím, jestli mi to vadí. Až na tu permanentní únavu, který se nemůžu zbavit. Nejde se z ní vyspat ani nic. Prostě je tady. Pořád. Ta mi teda docela vadí.

Můj mozek se koncem minulýho roku naučil pracovat na 135%. Po následným pádu jsem zpomalila. Momentálně je můj výkon asi na 75%, což je prostě jen následek toho, že práce je furt hodně a zbavit se svý závislosti na práci nemůžu ze dne na den. Nejdřív jsem se zastavila uplně a to bolelo, tak jsem to zase rozběhla. Jen už si dávám pozor, abych to už tak nepřehnala. Jako právě vloni. Chci přece hledat balanc, že jo. A pořád taky chci dosáhnout svých cílů. Snažím se.

Asi pro tyhle moje pochody nebude mít moc lidí pochopení. Občas si připadám jako magor. ''Ahoj, jsem Miruš, ještě mi neni ani 25 a už jsem vyhořelej workoholik.'' Tak to si gratuluju.

Na druhou stranu jsem ráda, že jsem tím prošla teď - mlaďoučká, blboučká. Zaprvé se můžu poučit ze svých chyb takhle hned na počátku kariéry a zadruhé, kdyby se mi to stalo, dejme tomu ve čtyřiceti, věřím, že bych se z toho sbírala mnohem mnohem hůř. A už takhle jsem s tím měla, co dělat.

Občas si říkám, jestli k tomu muselo dojít, jestli jsem si ty věci prostě nemohla uvědomit jen tak bez takhle drastickýho pádu na držku, ale faktem je, že s mými vlastnostmi a přístupem k práci by k tomu stejně jednoho dne došlo. Takže jo, muselo k tomu dojít.

Komický a smutný zároveň je to, že jsem se celou tu dobu snažila, aby se ze mě nestal člověk, co to přehání s prací a opomíjí život. A přitom jsem ten workoholickej maraton už dávno běžela a pořád si říkala, že nepracuju dost. Svědomí mě žralo při každý jiný činnosti než při práci. Ať jsem byla na tréninku, zakecala se s kolegou, šla nakoupit jídlo nebo mazlila svýho kluka. Prostě mi furt v hlavě křičely velký červený vykřičníky: Máš sakra práci, přestaň ztrácet čas!!! A pak když jsem si sedla k práci, tak se dalo mluvit o všem jen ne o produktivitě. Prostě  to nikdy nešlo tak efektivně, jak jsem si představovala. A pocit nedostatečnýho úsilí narůstal a můj mozek trpěl víc a víc.
Vždyť to říkám - mlaďoučká blboučká.

Tohle jsou ale nepřenosný zkušenosti. Já jsem si byla očividně toho rizika celou dobu vědoma. A může vám někdo horem dolem říkat, že se řítíte do záhuby a stejně si furt budete myslet, že děláte věci líp, máte všechno pod kontrolou a okolí nemá šajna o tom, jak na tom ve skutečnosti jste. Dokud si tu držku fakt neodřete. Tak to prostě chodí.

Nicméně koncem roku, jak už jsem říkala, začlo přituhovat. Já jsem pracovala víc a víc, ale tentokrát už jsem věděla, jak nezdravý to je. Jenže už jsem byla v rozjetym vlaku, nebylo zbytí. A právě tahle doba mě naučila pracovat efektivně. Protože mi prostě hořelo za prdelí víc, než kdy předtím. Pravdou je, že jsem nedělala nic jinýho, než pracovala, každý den od probuzení do doby, kdy jsem šla spát. Spala jsem málo a taky jsem málo jedla. Hroutila jsem se průměrně jednou za týden. Psychicky to totiž bylo naprosto šílený. Každý ráno vstávat s vědomím, že vás nečeká nic jinýho než ta jediná činnost, kterou jste dělali včera, předevčírem, týden i měsíc předtím - práce. Ale já jsem měla jasnej cíl, motivaci, že po tomhle všem budu mít zase život, přestanu se tolik týrat prací a budu si vážit všech těch ''malých'' věcí, o kterých život je. Třeba že si zajdete v klidu na nákup, pokecáte si s kamarádem nebo pomilujete svýho muže.

A i když jsem nakonec nedosáhla mety, kterou jsem měla před sebou, ten balanc se mi do života vrací. Ano, pořád pracuju hodně, ale ne víc, než je potřeba a dám si velký pozor na to, abych si toho už na sebe nevzala víc, než kolik dokážu zvládnout současně s normálním životem. A mým cílem je s tou prací ještě trochu ubrat, hned jak to bude možné.

Nejdůležitější pro mě je, že už se za mimopracovní aktivity v hlavě netýrám. Protože, ať už se zdají jakkoliv bezúčelné, jsou stejně důležité jako práce. Na první stránce diáře pro rok 2019 mám napsáno ''Time you enjoy wasting is not wasted time.'' namísto ''That something is difficult should be one more reason to do it.'', což okupovalo první stranu diáře pro 2018. Já myslím, že k tomu nemusím vůbec nic dodávat.

Enjoy your life.