Daleko od všech
Víte, co je nejtěžší na tom, sebrat si svejch 5 švestek a odstěhovat se od všech svých blízkých stovky kilometrů daleko do jiné země? Jste na všechno sami. Na štěstí i na smutek.
Jasně sociální sítě, videohovory a všechny tyhle vymoženosti vás můžou dneska s lidmi spojit, ale nikdy to nebude, jako když se prostě seberete a jdete spontánně okamžitě ven. Nemůžete se prostě sebrat a jít sdílet svoji radost s pivem v ruce na náplavku nebo zapít svůj žal do Milé Tchýně. Můžete jim vylejt svoje srdíčko ve zprávách, ale nikdy vám to nedá ten pocit, jako když je máte blízko. I když tu pro vás jsou a snaží se vás povzbudit, stejně ve výsledku sedíš v bytě v cizí zemi sama, koukáš z okna a roníš slzy.
Protože tohle všechno stálo hromadu úsilí a energie, abych se sem dostala. A to nemluvím jen o mentálních rozpoloženích, který člověk musí překonat v hlavě, ale taky o všech těch překážkách, který stály na cestě sem a musely se překonat činy. A že jich nebylo málo. Myslím, že moc nepřeháním, když řeknu, že se prostě sralo, co se srát mohlo, ale to je vždycky tak, nebo ne?
Nemluvím o tom, kolik starostí, času a vyřizování mě stály všechny ty přihlášky, abych tu dostala stipendium a mohla ten svůj vysněnej doktorát vůbec vykonávat. Pošleš jim všechno, co ze sebe vyždímáš, abys pak dostala jednu zprávu za druhou o tom, jak jim je to děsně líto, ale bylo překvapivě strašně moc uchazečů a v porovnání s nima jsi prostě lůzr, ale nevzdávej se, čus.
A tak tu po tom všem sedim a ani nevim, jestli budu mít nějakou možnost tu zůstat. A vlastně ani nevím, co budu dělat, když ne. Vrátím se zpátky? Asi ne. Co bych tam dělala? Nemůžu se po tom všem, co jsem překonala, prostě vrátit zpátky do stejnýho bodu, chápete? Snažim se tu růst, jít nahoru, ne vylézt pár příček na pomyslném žebříku a pak když mi zůstane další příčka v ruce, tak prostě sejít dolů a jít po zemi pryč. Jenomže, když to nevyjde a nevrátím se zpátky, co budu sakra dělat tady? Já prostě nevim, co bude s mym životem. Plandám, pořád.
A to jsem celá já. Nemám plán B. Nemám zadní vrátka. Takže pokud za 3 měsíce nezačnu svůj německý doktorát, tak prostě nevím, co se mnou jinýho za 3 měsíce bude. Takhle dospělá já jsem.
Takže si tu zas poplakávám na stěžovacím postu, ano. A mohli by jste mi oponovat, že na to nejsem sama, že tu mám Toma. To ano, mám a je to neskutečná opora a úleva. Ale tohle se těžko vysvětluje. Budu znít nevděčně, ale já jsem zvyklá mít okolo sebe spoustu lidí. Mám svoji základnu přátel, který mě znají už nějakej ten pátek a v různých situacích vám sedne přítomnost různých lidí. Taky si tu samozřejmě najdu kamarády, někoho už tu i mám, ale nemůžete za pár měsíců očekávat stejnou vazbu, jako máte s lidmi, který znáte roky. Navíc tohle celý odstěhování se a izolace se špatně chápe, pokud sami nemáte stejnou zkušenost. Asi jako všechno.
Traurig.
Jasně sociální sítě, videohovory a všechny tyhle vymoženosti vás můžou dneska s lidmi spojit, ale nikdy to nebude, jako když se prostě seberete a jdete spontánně okamžitě ven. Nemůžete se prostě sebrat a jít sdílet svoji radost s pivem v ruce na náplavku nebo zapít svůj žal do Milé Tchýně. Můžete jim vylejt svoje srdíčko ve zprávách, ale nikdy vám to nedá ten pocit, jako když je máte blízko. I když tu pro vás jsou a snaží se vás povzbudit, stejně ve výsledku sedíš v bytě v cizí zemi sama, koukáš z okna a roníš slzy.
Nemluvím o tom, kolik starostí, času a vyřizování mě stály všechny ty přihlášky, abych tu dostala stipendium a mohla ten svůj vysněnej doktorát vůbec vykonávat. Pošleš jim všechno, co ze sebe vyždímáš, abys pak dostala jednu zprávu za druhou o tom, jak jim je to děsně líto, ale bylo překvapivě strašně moc uchazečů a v porovnání s nima jsi prostě lůzr, ale nevzdávej se, čus.
A tak tu po tom všem sedim a ani nevim, jestli budu mít nějakou možnost tu zůstat. A vlastně ani nevím, co budu dělat, když ne. Vrátím se zpátky? Asi ne. Co bych tam dělala? Nemůžu se po tom všem, co jsem překonala, prostě vrátit zpátky do stejnýho bodu, chápete? Snažim se tu růst, jít nahoru, ne vylézt pár příček na pomyslném žebříku a pak když mi zůstane další příčka v ruce, tak prostě sejít dolů a jít po zemi pryč. Jenomže, když to nevyjde a nevrátím se zpátky, co budu sakra dělat tady? Já prostě nevim, co bude s mym životem. Plandám, pořád.
A to jsem celá já. Nemám plán B. Nemám zadní vrátka. Takže pokud za 3 měsíce nezačnu svůj německý doktorát, tak prostě nevím, co se mnou jinýho za 3 měsíce bude. Takhle dospělá já jsem.
Takže si tu zas poplakávám na stěžovacím postu, ano. A mohli by jste mi oponovat, že na to nejsem sama, že tu mám Toma. To ano, mám a je to neskutečná opora a úleva. Ale tohle se těžko vysvětluje. Budu znít nevděčně, ale já jsem zvyklá mít okolo sebe spoustu lidí. Mám svoji základnu přátel, který mě znají už nějakej ten pátek a v různých situacích vám sedne přítomnost různých lidí. Taky si tu samozřejmě najdu kamarády, někoho už tu i mám, ale nemůžete za pár měsíců očekávat stejnou vazbu, jako máte s lidmi, který znáte roky. Navíc tohle celý odstěhování se a izolace se špatně chápe, pokud sami nemáte stejnou zkušenost. Asi jako všechno.
Traurig.
Komentáře
Okomentovat