Otec ale ne táta
Mám divnej pocit a možná budu brečet. Ačkoliv tohle téma už jsem si dávno v hlavě urovnala během všech těch let, dneska jsem zjistila jednu zásadní věc - nikdy jsem o tom nepsala. A já vůbec nevím, jak je to možný.
Šla jsem dnes na kafe s jednou kamarádkou, kterou tady v Německu mám, vlastně je první. Nevím, jak jsme se dostaly k tématu o mém biologickém otci, vyprávěla jsem jí ten příběh, který už jsem párkrát vyprávěla. Ale když jsem si časově seřazovala svoje kroky a uvědomění, pořád mi to nesedělo. Z mých vzpomínek jsem se identitu svého otce dozvěděla kolem 13-14 let, ale deníky jsem psala od 11 a o mém pátrání v nich není ani zmíňka, to nesedělo. Když jsem přišla domů a přemítala jsem si to a uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem o počínání svého biologického otce a jeho dopadu na mou osobnost přemýšlela téměř pořád, nikdy jsem o tom nepsala. A přitom jsem si psala deníky 10 let. 10 let. Jak si můžete psát deníky skoro půlku svýho života a nikdy se nezmínit o tak zásadní věci?
Tohle zjištění se mnou hnulo a mě vždycky láká prolomit každé nikdy, takže tady to je. Můj historicky první článek o mém biologickém otci. O otci, co ale nikdy nebyl můj táta. O otci, kterej si evidentně nezasloužil místo v mých denících.
Asi stojí za zmíňku, že ve slově táta a otec vnímám obrovskej rozdíl. Otec je pro mě někdo, kdo mě zplodil. Táta je ten, kterej mi věnoval půlku svýho života nehledě na to, jak komplikovanej vztah jsme kdy měli.
Myšlenka, že můj táta není můj otec mě napadla už asi v 6 letech. Prostě jsem to poznala z jeho chování. Od svých 3 sester jsem si vždy připadala tak nějak izolovaná, možná to bylo tím, že jsem měla velkou věkovou mezeru s těma staršíma a poměrně znatelnou i s tou mladší, ale když je vám 6, tak si to tímhle nevysvětlujete. Já měla v hlavě milion scénářů o tom, proč z naší rodiny tak vyčnívám. A pravdou je, že jsem z ní doopravdy vždycky nějak vyčnívala.
Já jsem si občas myslela, že jsem adoptovaná, že mě někde našli, vyměnili nebo tak něco. Měla jsem pořád pocit, že nevím, kdo jsem, že mi něco uchází. A v tomhle věku jsem tyhle klišé věci nikde neodkoukala, ty tam prostě byly, jakkoliv divně to zní.
A pak jednou jedna z mých babiček utrousila větu: ''Mám tě ráda, i když nejsi moje.'' To mi bylo 7 nebo 8 a ta věta se mi zasekla v hlavě jako gramofonová deska. Postupně mi došlo, že mám 3 babičky a to už jsem si byla úplně jistá, že to celý není jen paranoia (tohle slovo jsem v tý době neznala, haha), ale že mi tu opravdu něco uniká.
Hledala jsem svýho tátu ve fotoalbech. Každej chlap, kterej mě jako miminko držel v náruči a nevěděla jsem, kdo to je, byl můj táta. Neustále jsem přemýšlela, jakej můj táta asi je, že ho jednou najdu a že bude šťastnej, že mě má a že já budu šťastná taky. Že najednou budu mít všechno, co jsem kdy postrádala. Tyhle naivní představy v tomhle věku prostě máte a moc nepřemýšlíte nad tím, že by to mohlo být jinak. A že když ve vašem životě do teď váš otec není, tak to jinak pravděpodobně i bude.
Moje třetí babička měla dva syny - jeden na mě byl vždycky hodnej, nikdy nezapomněl na moje narozeniny a zajímal se o to, jak se mám. Ten druhej byl pro mě vždycky spíš cizí, nepamatuju si, že bych si s ním někdy o něčem povídala nebo cokoliv, prostě nic, jen existoval. Tak si asi umíte představit, co jsem si myslela - že ten hodnej strejda je možná můj tatínek. Ale taky jsem pořád měla v hlavě možnost, že to může být někdo, koho ani neznám.
Když jsem byla starší zaslechla jsem útržky rozhovoru rodičů s babičkou, kde zaznělo něco jako: ''...řekneme jí to, až jí bude 13'' (možná 12 nebo 14, to si přesně nepamatuju). A tak jsem čekala do svých narozenin, co se teda konečně dozvím a nikdo nevěděl, že jsem tuhle jejich konverzaci slyšela. Jenže, když jsem dosáhla kýženého věku, nikdo mi nic neřekl a dál to oddalovali. A pak jsem jednoho dne ztratila trpělivost, sebrala jsem veškerou svoji odvahu a šla se mamky zeptat. Vždycky, když si tenhle moment připomenu, je mi z toho smutno. Mamka začala brečet, neměla žádný tušení, že já něco vím a moje otázka, kdo je můj táta jí uplně vyrazila dech. A řekla mi pravdu. Zjištění, kdo je můj biologickej otec považuju za největší zklamání ve svém životě.
Postupně jsem se od ní dozvěděla celý příběh o tom, jak v 17 letech otěhotněla s chlapem, se kterým nechtěla být, v době, kdy byla největší ostuda být single máma. O tom, jak jsem měla jít k adopci, ale pak jsem ji zamávala na prvním ultrazvuku a ona v tu chvíli věděla, že to všechno spolu zvládneme. O všech překážkách, který moje existence přinášela a který pokorně překonávala a dělala to nejlepší, co dokázala, aby mi poskytla láskyplnej domov. Dobře, teď už doopravdy brečím.
Pokud se vrátím zpátky k mému otci, je to ten syn mojí babičky, který prostě jen existuje. Po tom, co jsem se dozvěděla, kdo to je, proběhlo pár pokusů o to, jestli k němu pojedu na prázdniny, ale nikdy to nebyl on osobně, vždycky to bylo přes babičku. Já jsem tam jet nechtěla, pro mě to byl a je cizí člověk a neviděla jsem důvod, proč bych s ním měla budovat vztah, když o mě neprojevoval zájem celej můj dosavadní život i přesto, že nebyl daleko. Dokonce si pamatuju svoje narozeniny, který jsem strávila u babičky, kde byl i on. (To bylo chvíli před tím, než jsem se to dozvěděla.) Babička mě vzala na zmrzlinu, přijel strejda během služby popřát mi k narozkám a můj otec mi tehdy neřekl ani ň. Ani Ň.
Od té doby, co to vím, jsem se s ním potkala jednou, když jsme tam byli s babičkou. Byla jsem z toho extrémně nervózní a chtěla jsem se zahrabat do země. Žádnej happy end s vřelym objetím se samozřejmě nekonal, ani jsem ho nečekala, už mi nebylo 6. Upřímně i dnes, kdy je mi skoro 25, jsem nervózní z pomyšlení, že bych ho měla potkat. Ta myšlenka je mi extrémně nepříjemná. O žádnej šťastnej konec nestojím, moje dětství je pryč a nic to nevrátí, je pozdě.
Tisíckrát jsem se ptala sama sebe, jestli by na mě byl pyšnej, kdyby viděl, kde jsem teď. Jestli by mámu nechal samotnou, kdyby věděl dopředu, jakej člověk ze mě vyroste. Jestli to udělal, protože měl prostě strach. Jestli by chtěl vidět, jak se směju, když jsem šťastná. Už zase brečím, ale dávno vím, že tyhle sebelítostivý otázky nemají cenu. Můj otec o těhle věcech nepřemýšlí, myslím, že jeho pohled na svět je docela omezenej.
Nevím, proč jsem o tom do svých deníků nikdy nepsala. Ve svý hlavě jsem o tom přemýšlela pořád. Jediný moje vysvětlení je, že jsem to v hlavě neměla vyřešený a vlastně si stále nejsem jistá, jestli mám. Ale na druhou stranu jsem svý problémy řešila vždycky právě psaním, byla to taková moje terapie. Možná tohle bylo jiný, nedělo se mi to v hlavě momentálně ale ustavičně, možná až jakoby v pozadí všeho ostatního. Ale vždycky to pro mě bylo velký existenční téma.
Mamka mi jednou řekla, že je rozdíl mezi biologickým otcem a tátou, který se o mě stará a má mě rád. Já myslím, že k tomu už nemusím dodávat vůbec nic.
...
Šla jsem dnes na kafe s jednou kamarádkou, kterou tady v Německu mám, vlastně je první. Nevím, jak jsme se dostaly k tématu o mém biologickém otci, vyprávěla jsem jí ten příběh, který už jsem párkrát vyprávěla. Ale když jsem si časově seřazovala svoje kroky a uvědomění, pořád mi to nesedělo. Z mých vzpomínek jsem se identitu svého otce dozvěděla kolem 13-14 let, ale deníky jsem psala od 11 a o mém pátrání v nich není ani zmíňka, to nesedělo. Když jsem přišla domů a přemítala jsem si to a uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem o počínání svého biologického otce a jeho dopadu na mou osobnost přemýšlela téměř pořád, nikdy jsem o tom nepsala. A přitom jsem si psala deníky 10 let. 10 let. Jak si můžete psát deníky skoro půlku svýho života a nikdy se nezmínit o tak zásadní věci?
Tohle zjištění se mnou hnulo a mě vždycky láká prolomit každé nikdy, takže tady to je. Můj historicky první článek o mém biologickém otci. O otci, co ale nikdy nebyl můj táta. O otci, kterej si evidentně nezasloužil místo v mých denících.
Asi stojí za zmíňku, že ve slově táta a otec vnímám obrovskej rozdíl. Otec je pro mě někdo, kdo mě zplodil. Táta je ten, kterej mi věnoval půlku svýho života nehledě na to, jak komplikovanej vztah jsme kdy měli.
Myšlenka, že můj táta není můj otec mě napadla už asi v 6 letech. Prostě jsem to poznala z jeho chování. Od svých 3 sester jsem si vždy připadala tak nějak izolovaná, možná to bylo tím, že jsem měla velkou věkovou mezeru s těma staršíma a poměrně znatelnou i s tou mladší, ale když je vám 6, tak si to tímhle nevysvětlujete. Já měla v hlavě milion scénářů o tom, proč z naší rodiny tak vyčnívám. A pravdou je, že jsem z ní doopravdy vždycky nějak vyčnívala.
Já jsem si občas myslela, že jsem adoptovaná, že mě někde našli, vyměnili nebo tak něco. Měla jsem pořád pocit, že nevím, kdo jsem, že mi něco uchází. A v tomhle věku jsem tyhle klišé věci nikde neodkoukala, ty tam prostě byly, jakkoliv divně to zní.
A pak jednou jedna z mých babiček utrousila větu: ''Mám tě ráda, i když nejsi moje.'' To mi bylo 7 nebo 8 a ta věta se mi zasekla v hlavě jako gramofonová deska. Postupně mi došlo, že mám 3 babičky a to už jsem si byla úplně jistá, že to celý není jen paranoia (tohle slovo jsem v tý době neznala, haha), ale že mi tu opravdu něco uniká.
Hledala jsem svýho tátu ve fotoalbech. Každej chlap, kterej mě jako miminko držel v náruči a nevěděla jsem, kdo to je, byl můj táta. Neustále jsem přemýšlela, jakej můj táta asi je, že ho jednou najdu a že bude šťastnej, že mě má a že já budu šťastná taky. Že najednou budu mít všechno, co jsem kdy postrádala. Tyhle naivní představy v tomhle věku prostě máte a moc nepřemýšlíte nad tím, že by to mohlo být jinak. A že když ve vašem životě do teď váš otec není, tak to jinak pravděpodobně i bude.
Moje třetí babička měla dva syny - jeden na mě byl vždycky hodnej, nikdy nezapomněl na moje narozeniny a zajímal se o to, jak se mám. Ten druhej byl pro mě vždycky spíš cizí, nepamatuju si, že bych si s ním někdy o něčem povídala nebo cokoliv, prostě nic, jen existoval. Tak si asi umíte představit, co jsem si myslela - že ten hodnej strejda je možná můj tatínek. Ale taky jsem pořád měla v hlavě možnost, že to může být někdo, koho ani neznám.
Když jsem byla starší zaslechla jsem útržky rozhovoru rodičů s babičkou, kde zaznělo něco jako: ''...řekneme jí to, až jí bude 13'' (možná 12 nebo 14, to si přesně nepamatuju). A tak jsem čekala do svých narozenin, co se teda konečně dozvím a nikdo nevěděl, že jsem tuhle jejich konverzaci slyšela. Jenže, když jsem dosáhla kýženého věku, nikdo mi nic neřekl a dál to oddalovali. A pak jsem jednoho dne ztratila trpělivost, sebrala jsem veškerou svoji odvahu a šla se mamky zeptat. Vždycky, když si tenhle moment připomenu, je mi z toho smutno. Mamka začala brečet, neměla žádný tušení, že já něco vím a moje otázka, kdo je můj táta jí uplně vyrazila dech. A řekla mi pravdu. Zjištění, kdo je můj biologickej otec považuju za největší zklamání ve svém životě.
Postupně jsem se od ní dozvěděla celý příběh o tom, jak v 17 letech otěhotněla s chlapem, se kterým nechtěla být, v době, kdy byla největší ostuda být single máma. O tom, jak jsem měla jít k adopci, ale pak jsem ji zamávala na prvním ultrazvuku a ona v tu chvíli věděla, že to všechno spolu zvládneme. O všech překážkách, který moje existence přinášela a který pokorně překonávala a dělala to nejlepší, co dokázala, aby mi poskytla láskyplnej domov. Dobře, teď už doopravdy brečím.
Pokud se vrátím zpátky k mému otci, je to ten syn mojí babičky, který prostě jen existuje. Po tom, co jsem se dozvěděla, kdo to je, proběhlo pár pokusů o to, jestli k němu pojedu na prázdniny, ale nikdy to nebyl on osobně, vždycky to bylo přes babičku. Já jsem tam jet nechtěla, pro mě to byl a je cizí člověk a neviděla jsem důvod, proč bych s ním měla budovat vztah, když o mě neprojevoval zájem celej můj dosavadní život i přesto, že nebyl daleko. Dokonce si pamatuju svoje narozeniny, který jsem strávila u babičky, kde byl i on. (To bylo chvíli před tím, než jsem se to dozvěděla.) Babička mě vzala na zmrzlinu, přijel strejda během služby popřát mi k narozkám a můj otec mi tehdy neřekl ani ň. Ani Ň.
Od té doby, co to vím, jsem se s ním potkala jednou, když jsme tam byli s babičkou. Byla jsem z toho extrémně nervózní a chtěla jsem se zahrabat do země. Žádnej happy end s vřelym objetím se samozřejmě nekonal, ani jsem ho nečekala, už mi nebylo 6. Upřímně i dnes, kdy je mi skoro 25, jsem nervózní z pomyšlení, že bych ho měla potkat. Ta myšlenka je mi extrémně nepříjemná. O žádnej šťastnej konec nestojím, moje dětství je pryč a nic to nevrátí, je pozdě.
Tisíckrát jsem se ptala sama sebe, jestli by na mě byl pyšnej, kdyby viděl, kde jsem teď. Jestli by mámu nechal samotnou, kdyby věděl dopředu, jakej člověk ze mě vyroste. Jestli to udělal, protože měl prostě strach. Jestli by chtěl vidět, jak se směju, když jsem šťastná. Už zase brečím, ale dávno vím, že tyhle sebelítostivý otázky nemají cenu. Můj otec o těhle věcech nepřemýšlí, myslím, že jeho pohled na svět je docela omezenej.
Nevím, proč jsem o tom do svých deníků nikdy nepsala. Ve svý hlavě jsem o tom přemýšlela pořád. Jediný moje vysvětlení je, že jsem to v hlavě neměla vyřešený a vlastně si stále nejsem jistá, jestli mám. Ale na druhou stranu jsem svý problémy řešila vždycky právě psaním, byla to taková moje terapie. Možná tohle bylo jiný, nedělo se mi to v hlavě momentálně ale ustavičně, možná až jakoby v pozadí všeho ostatního. Ale vždycky to pro mě bylo velký existenční téma.Mamka mi jednou řekla, že je rozdíl mezi biologickým otcem a tátou, který se o mě stará a má mě rád. Já myslím, že k tomu už nemusím dodávat vůbec nic.
...
Komentáře
Okomentovat