Život zase krásnej

Obecně mi psaní ve šťastných obdobích většinou moc nejde. Moji silnou stránkou je především stěžovat si. Haha. Ale jak pokořit slabiny jinak než to prostě zkoušet? A tak jsem tady se svým happy postem.

Musím se přiznat, že když se mi vrátila moje blaženost a láska k životu, v první chvíli jsem si uvědomila, že už jsem vlastně ani nevěděla, jaký je to pocit. A co si budeme, je to zatraceně skvělej pocit. Neznamená to, že můj život je dokonalej, všechno jde jako po drátkách a je to skvělý. Není. Já jsem ještě pořád nezvládla dokončit můj megalomanskej projekt v Praze. Momentálně na mě z diáře křičí deadline na manuscript a i přesto, že ještě pořád intenzivně pracuju na tomhle všem, jsem k tomu začala chodit do laborky v Německu a učím se nové věci. Takže si jako obvykle svůj vlastní život moc neulehčuju, ale koho to ještě překvapuje?

Důležitý pro mě je, že i když si toho jako obvykle nakládám na svá bedra dost, dávám si pozor, abych to nepřeháněla moc. Když já bych chtěla vždycky všechno dělat, všechno se naučit a být všeho součástí. Já to mám všechno prostě moc ráda a baví mě posouvat svoje schopnosti dál a dál. Nicméně jedna z lekcí minulého roka byla právě, že čeho je moc, toho je příliš. Takže se učím odmítat příležitosti. Nebo je alespoň odkládat, pokud vím, že by mě to v současnosti mohlo přetížit a dostat zase do ouzkejch.

A taky se učím se za to ve svý hlavě netýrat. Už totiž vím, že to neznamená, že jsem línej lajdák, jen si taky zasloužím život a všechno má svůj čas. A občas, možná spíš většinou, je efektivnější strávit nad práci pár produktivních hodin než celý den práce proložené prokrastinací a zpomaleným fungováním jako důsledkem únavy. Neříkám, že jsem mistr v boji s prokrastinací, ale posouvám se a to je přece krásný.

Občas na mě večer před spaním přichází panická úzkost, že to nestihnu na čas, ale už to není na denní bázi, ale jednou za pár dní a jen večer a docela snadno už to zvládám zahnat. Obecně ve mně převažuje pocit, že jsem přesně tam, kde právě mám být, že jsem na správném místě a na dobré cestě. A to je náramně osvobozující pocit, vzhledem k tomu, že minimálně poslední rok jsem se neustále cítila nedostatečná, že něco nestíhám a že mi všechno utíká, hlavně příležitosti. Další důvod, proč je tenhle pocit pro mě tak vzácný je, že vlastně nemám žádný důkaz k tomu, abych se mohla cítit tak sebejistě o tom, jak daleko právě jsem, a přesto se tak cítím. Prostě jsem v sobě našla zase víru. Achjo, tyhle bláhový řeči mi připomínají, proč nerada píšu o štěstí. Zní to všechno hrozně mělce. Ale nepsala bych to, kdybych to necítila doopravdy. Tak by to už asi stačilo.

Pravdou je, že se stejně neskutečně těším, až ten pražský projekt dokončím = shodím ze sebe ten obří kámen a budu se moct plně věnovat jen tomu, co dělám tady v Německu. Ale mám pocit, že už na tenhle vysněný konec aspoň dohlédnu, vidím obrysy.

Bájo.