Jaký to je teď

Několik týdnů se už pohupuju v takovym zvláštnim zen-like stavu, že je to prostě podezřelý a říkám si, že bych si o tom měla napsat. Možná hudba, kterou jsem si pustila k psaní tohohle článku to přesně vystihuje - pěknej akustickej jarní folk. A možná je to právě jaro, co mě dělá takhle zenovou. Protože já miluju jaro, jaro je moje nejoblíbenější.

A i když jsou v mém životě pořád škraloupy, které se mi nelíbí, tak už cítím, že můžu být v klidu, že už bude brzo všechno v pořádku. Nevím, jak se to všechno stane, ale vím, že se to stane. A to je podle mě klíč.

Třeba pořád nemám žádný financování na svůj doktorát, takže pořád nevím, co se mnou po dokončení magistra bude. A to je za měsíc a půl. Haha. Ale kecám, když řikám, že to nevím. Vím, že to bude dobré. Ono se to stipendium objeví, možná právě hned potom, co už budu před nadacema moci mávat svým magisterským diplomem a možná se taky vyloupne úplně odjinud. Ale já už vím, že je to blízko.

Pořád mám na krku několik ''pražských'' deadlinů a vím, že i po nich moje práce na tom megalomanskym projektu nekončí, protože je prostě až příliš megalomanskej. Ale už jsem v cílový rovince, fakt! Jen je ta rovinka trochu delší, protože celej ten projekt je prostě trošku větší, ale to už víte, já vím.

Možná je to tím, že už prostě nemám sílu na úzkostný ataky, strachování a smutnění nad tím vším, s čím toho momentálně moc nenadělám. Musím prostě pokračovat ve svých snahách a čekat, co bude dál. Možná teď nevím, kde přesně jsem, ale pokud budu pokládat jednu nohu před druhou, budu se pohybovat dopředu. A jsou to nakonec ty malý vytrvalý kroky, který nás dostanou nejdál, nebo ne?

Moje německá kamarádka mi řekla, že moje baterka utrpení už musí být určitě vybitá a že teď na mě čeká ta ''šťastná'' baterka, která už je určitě za tu celou dobu plně nabitá a čeká na mě. To je podle mě krásný přirovnání. Povím vám na tomhle místě to klišé, že potřebujete špatný věci, abyste si vážili těch dobrých.

To, že mě tahle obří lekce toho hodně naučila, už jsem tady taky někde asi psala. Ale já se hlavně cítím nějak jinak, jako jiný člověk. Což je logický, protože zkušenosti vás transformujou úměrně jejich důležitosti, ale já se cítím, že se najednou moc neznám. Jsem jiná takovým způsobem, že občas sama nevím, co od sebe mám čekat. A celkem se mi to líbí, je to vlastně docela zábavný.

Všechno tohle přišlo náhle po tom, co mi před pár týdny přetekl pohár a já se zase pěkně rozložila, tak trošku jinak než jindy. Společně s PMS mě to položilo do postele a přinutilo k několikahodinového nicnedělání, po tom, co jsem už tu všechnu tíhu a tlak neunesla a probrečela odpoledne uprostřed města na obrubníku. A když mluvím o nicnedělání, nemyslím spánek, nemyslím scrolování v telefonu, čtení ani nic jinýho. Myslím jen to, že ležíte v posteli skoro 4 hodiny a jen to všechno cítíte, brečet už jde jen pomálu a myslet skoro vůbec. 

Usla jsem, až úplně večer, kdy chodím běžně spát a druhý den jsem se prostě vzbudila a přišel tenhle zen, smíření a pak optimismus.

Asi se mi sem nepodaří nějak souvisle uchopit to moje rozpoložení a všechny moje myšlenky, co se mi poslední dobou honí v hlavě, ale shrnutím bych asi řekla, že prostě jdu dál, nevzdávám se a věřím/cítím, že to rozuzlení je už opravdu hodně blízko. Vracím se, ke svým starým principům, na které jsem občas zapomínala, protože bylo dlouho těžký jim věřit. Nepotřebuju vědět, jak se to všechno stane, všechno se děje z nějakýho důvodu, kterej možná pochopim později. Teď musím jen věřit tý cestě. Prostě se zas konečně vzbudil ten malej buddha ve mně, co upadl asi tak na rok do kómatu, takže ho tu vítám. Haha. Stejnýho, ale přece jinýho.

Trust the path.