Kdo napíše první
Taky si pamatujete na svoje pubertální léta, kdy jste dychtili po tom, mít s někym konkrétnim kontakt, ale nechtěli jste mu napsat první? A stalo se vám to někdy i v pětadvaceti?
Já asi nikdy nevyrostu, ale upřímně pořád sama sebe občas překvapuju. V jednu chvíli si připadám děsně dospělá, jak to mám v hlavě srovnaný a život víceméně pod kontrolou a pak se sama sobě divím, jak juvenilně se dokáže moje vědomí chovat.
Ona dálka neni jednoduchá, o tom už jsem psala a určitě ještě někdy budu. S některýma lidma se udržuje kontakt líp a s někym hůř, o jiných zjistíte, že už do vašeho života nepatří, ale to nevadí, tak to prostě je. Někdy se stane, že váš nejlepší kámoš si najde konečně přítelkyni, která nemá v hlavě vydlabáno a začne zapomínat na svoji starou nejlepší kámošku, která je teď 600 km daleko. Ale to je taky v pořádku, já se občas připomenu. Navíc oba víme, že i když zrovna mlčíme, tak tu ten druhej pořád je, táhnem to dlouho, známe to.
Jiný lidi s váma udržujou random kontakt, kdy si někdy píšete celý dny, pak zas vůbec. Někteří vám prostě jednou za čas napíšou sami a zeptaj se, jak to jde, když se dlouho sami neozývate. Je důležitý se ozývat, je to sakra důležitý, pokud nechcete ty pouta přetrhnout. Ale nesmí to bejt jednostranný. To je vlastně celá pointa, kterou tu chci dneska vyjádřit.
Nevadí mi psát lidem první, nevadí mi psát jim opakovaně. Vadí mi, když se oni sami nesnaží. Vadí mi, když mi píšou, že jim v Čechách scházim a můžu se vždycky ozvat, ale sami od sebe se nikdy neozvou. Především mi to vadí u lidí, u kterých jsem měla pocit, že to spojení je jiný než s jinýma lidma. Dospělý by bylo nechat to bejt a prostě se na tenhle kontakt vykašlat, ale tady nastává v mojí hlavě ten bordel. Nerada se vzdávám věcí, který jsou pro mě nějak jedinečný, ale co když to tak vidim jen já?
Pak si zas připadám, jak náctiletá trubka, co si neni jistá sama sebou. Řešim náznaky, co třeba nejsou vůbec náznaky nebo nejsou mířený na mě a vypouštim ven zase svoje náznaky a doufám, že to druhýmu dojde. Jo, přesně tohle se mi děje a ne nepřipadá mi to normální, ale nemůžu si pomoct.
Nemám problém vyjádřit svý pocity nebo myšlenky a nemám problém to říct lidem přímo a to samý očekávám od nich. Ale takhle to nefunguje. Lidi vám občas neumí říct, že vás ve svym životě chtějí, nebo že máte jít prostě do prdele. Lidi neumí být upřímní. Prostě se bojí o svoje ego? Lidi jsou divný. Ale stejně se navzájem potřebujem.
Kdyby lidi psali lidem, kterým psát chcou a neřešili blbiny okolo, bylo by to jednodušší. Spousta přátelství by nezanikla. Z jiných by mohlo vzniknout silnější a hodně jedninečný pouto. Proč řešit hrdost? Proč schovávat svoje pocity? Proč nesdílet svoje myšlenky?
Share what you feel.
Já asi nikdy nevyrostu, ale upřímně pořád sama sebe občas překvapuju. V jednu chvíli si připadám děsně dospělá, jak to mám v hlavě srovnaný a život víceméně pod kontrolou a pak se sama sobě divím, jak juvenilně se dokáže moje vědomí chovat.
Ona dálka neni jednoduchá, o tom už jsem psala a určitě ještě někdy budu. S některýma lidma se udržuje kontakt líp a s někym hůř, o jiných zjistíte, že už do vašeho života nepatří, ale to nevadí, tak to prostě je. Někdy se stane, že váš nejlepší kámoš si najde konečně přítelkyni, která nemá v hlavě vydlabáno a začne zapomínat na svoji starou nejlepší kámošku, která je teď 600 km daleko. Ale to je taky v pořádku, já se občas připomenu. Navíc oba víme, že i když zrovna mlčíme, tak tu ten druhej pořád je, táhnem to dlouho, známe to.
Jiný lidi s váma udržujou random kontakt, kdy si někdy píšete celý dny, pak zas vůbec. Někteří vám prostě jednou za čas napíšou sami a zeptaj se, jak to jde, když se dlouho sami neozývate. Je důležitý se ozývat, je to sakra důležitý, pokud nechcete ty pouta přetrhnout. Ale nesmí to bejt jednostranný. To je vlastně celá pointa, kterou tu chci dneska vyjádřit.
Nevadí mi psát lidem první, nevadí mi psát jim opakovaně. Vadí mi, když se oni sami nesnaží. Vadí mi, když mi píšou, že jim v Čechách scházim a můžu se vždycky ozvat, ale sami od sebe se nikdy neozvou. Především mi to vadí u lidí, u kterých jsem měla pocit, že to spojení je jiný než s jinýma lidma. Dospělý by bylo nechat to bejt a prostě se na tenhle kontakt vykašlat, ale tady nastává v mojí hlavě ten bordel. Nerada se vzdávám věcí, který jsou pro mě nějak jedinečný, ale co když to tak vidim jen já?
Pak si zas připadám, jak náctiletá trubka, co si neni jistá sama sebou. Řešim náznaky, co třeba nejsou vůbec náznaky nebo nejsou mířený na mě a vypouštim ven zase svoje náznaky a doufám, že to druhýmu dojde. Jo, přesně tohle se mi děje a ne nepřipadá mi to normální, ale nemůžu si pomoct.
Nemám problém vyjádřit svý pocity nebo myšlenky a nemám problém to říct lidem přímo a to samý očekávám od nich. Ale takhle to nefunguje. Lidi vám občas neumí říct, že vás ve svym životě chtějí, nebo že máte jít prostě do prdele. Lidi neumí být upřímní. Prostě se bojí o svoje ego? Lidi jsou divný. Ale stejně se navzájem potřebujem.
Kdyby lidi psali lidem, kterým psát chcou a neřešili blbiny okolo, bylo by to jednodušší. Spousta přátelství by nezanikla. Z jiných by mohlo vzniknout silnější a hodně jedninečný pouto. Proč řešit hrdost? Proč schovávat svoje pocity? Proč nesdílet svoje myšlenky?
Share what you feel.
Komentáře
Okomentovat