Mirušák zase píše

Mám divnej pocit a možná budu brečet. Ačkoliv tohle téma už jsem si dávno v hlavě urovnala během všech těch let, dneska jsem zjistila jednu zásadní věc - nikdy jsem o tom nepsala . A já vůbec nevím, jak je to možný. Šla jsem dnes na kafe s jednou kamarádkou, kterou tady v Německu mám, vlastně je první. Nevím, jak jsme se dostaly k tématu o mém biologickém otci, vyprávěla jsem jí ten příběh, který už jsem párkrát vyprávěla. Ale když jsem si časově seřazovala svoje kroky a uvědomění, pořád mi to nesedělo. Z mých vzpomínek jsem se identitu svého otce dozvěděla kolem 13-14 let, ale deníky jsem psala od 11 a o mém pátrání v nich není ani zmíňka, to nesedělo. Když jsem přišla domů a přemítala jsem si to a uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem o počínání svého biologického otce a jeho dopadu na mou osobnost přemýšlela téměř pořád, nikdy jsem o tom nepsala. A přitom jsem si psala deníky 10 let. 10 let. Jak si můžete psát deníky skoro půlku svýho života a nikdy se nezmínit o tak zásadní věci? ...

Nemůžu to zastavit. A vlastně ani nevím, jestli mi to vadí. Až na tu permanentní únavu, který se nemůžu zbavit. Nejde se z ní vyspat ani nic. Prostě je tady. Pořád. Ta mi teda docela vadí. Můj mozek se koncem minulýho roku naučil pracovat na 135%. Po následným pádu jsem zpomalila. Momentálně je můj výkon asi na 75%, což je prostě jen následek toho, že práce je furt hodně a zbavit se svý závislosti na práci nemůžu ze dne na den. Nejdřív jsem se zastavila uplně a to bolelo , tak jsem to zase rozběhla. Jen už si dávám pozor, abych to už tak nepřehnala. Jako právě vloni. Chci přece hledat balanc, že jo. A pořád taky chci dosáhnout svých cílů. Snažím se. Asi pro tyhle moje pochody nebude mít moc lidí pochopení. Občas si připadám jako magor. ''Ahoj, jsem Miruš, ještě mi neni ani 25 a už jsem vyhořelej workoholik.'' Tak to si gratuluju. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem tím prošla teď - mlaďoučká, blboučká . Zaprvé se můžu poučit ze svých chyb takhle hned na...

Tak to nevyšlo. Udělala jsem všechno, obětovala jsem všechno, investovala jsem všechno. A ono to nevyšlo . Chápete to? Jak je tohle možný? Já jsem do dneška žila v představě, že když člověk pro něco tvrdě dře a opravdu se tý práci odevzdá, tak neexistuje šance, že by nedosáhl, čeho se snaží dosáhnout. A ono se to děje. A je to osud nebo nespravedlnost? Nebo je to obojí? Já nějak žiju v tom, že Everything happens for a reason , ale občas je těžký ten důvod najít. Když jsem neuspěla před půl rokem, brala jsem to hystericky špatně, ale dávalo mi to smysl. Časově to do sebe perfektně zapadalo. Teď jsem selhala podruhé a nedává to smysl vůbec žádnej. Nejenže mám sebelítostivej pocit, že si za tu tvrdou práci tenhle neúspěch vůbec nezasloužím, ale k tomu nevidim, jedinej důvod, proč musim ztratit další půlrok života čekáním, co se mnou teda jako bude . Dobré je, že to aspoň nemělo tak zdrcující následky, jaké jsem očekávala. Zatím to vypadá, že mi nic neuteče, že se vše jen o p...

Už se to blíží. Už je to na dosah. Už jen kousek a budu mít zase život . Budu zase moct dělat všechny ty malý i velký věci, který na životě miluju. Celou tu dobu, kdy jsem už pár měsíců - každý den celý den - nedělala nic jiného než pracovala, to byla moje hlavní motivace. Co všechno budu dělat, až budu volná. Až bude tohle peklo za mnou a já budu moct se svým časem zase nakládat rozmanitě. Půjdu plavat. Půjdu na kafe s kamarádem a i s jiným a půjdu se všema. Na drink, ach. Půjdu se s někým jentak poflakovat po městě nebo po okolí. Naplánuju výlet. Naplánuju i větší cestu. Budu mazlit svýho kluka. Budu se věnovat němčině. Budu se dál učit programovat. Budu se učit to všechno, co chci ovládat a znát. Budu číst. Budu zase běhat, budu lézt, budu chodit ven s mým psem, budu dělat všechno, co mě zrovna napadne! Když pojedu k rodičům a prarodičům, nebudu už pracovat, ale budu s nima pít kafe nebo víno. Nebo dělat něco na tý naší farmě, ale nebudu pracovat na těch svých veledůležitý...

Znáte takový ty řeči, že kluci nebrečej, velký holky taky nebrečej a vlastně, kdo brečí je ufňukánek. A stejně všichni brečíme. A kdo říká, že ne, tak kecá. Já vlastně brečim dost. Poslední dobou jsem takovej labila , že natahuju i když v televizi vidim nějakou rádoby láskyplnou scénu, která není dojemná ani zdánlivě. Ale to je ta úsměvná část. Ale moje psycho hysteráky už tak moc úsměvný nejsou. Kdo o mě trochu ví, tak už si musel všimnout, že prožívám poslední měsíce trochu osobní peklíčko. Ví to, protože se tím netajím a netajím se tím proto, že to k životu patří. Tak proč bych o tom měla mlčet a tvářit se,že muj život je dokonalej, když není, že ano. Ničí není. Buď to začne tím, že mi někdo hodí pod nohy nějaký klacky a mě to nasere, protože už jsem na tom mizerně dost. A nasere mě to proto, že je to pravděpodobně někdo, kdo je z mého pekla  částečně vinen a měl by se spíš snažit pomoci. Ale to by byl svět ideální. A to není. Nebo mi něco nejde a nej...

Tenhle článek píšu hrozně nerada, ale v poslední době jsem toho plná. Touhle dobou je to jedna jediná osoba, která ve mně tyhle myšlenky spouští, ale když se na to podívám z větší dálky, dá se to pojmout i obecně. Jak strašně se můžeme v lidech plést. Poznáte člověka a myslíte si, že je idiot nebo třeba jen nesympatickej, že si prostě nebudete rozumět. A furt se s nim nechtěně potkáváte a pak zjistíte, že ten člověk je opravdu hroznej nebo naopak že je to přesně váš šálek kávy/čaje/člověka. No, to je ten lepší případ. Ale já chci spíš psát o tom, jak nás lidi můžou zklamat . A nejhorší je, že ty lidi můžou mít obří vliv na vás i na váš život, jako to bylo u mě minimálně dvakrát v životě. V těchto dvou případech mě to srazilo na kolena . Na uplném začátku je ten člověk super, pak začne bejt skvělej a pak o něm všude básníte, jak je to celý boží a tady končí ta schopnost objektivního a kritického uvažování. Pak ten člověk se k vám začne chovat trochu neuctivě, ale vy to nev...